Probudil jsem se do války
Kolega se začátkem týdne vydal na Ukrajinu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Starý, ostřílený vlk nevěřil, že v dnešní době někdo rozjede plnohodnotnou vojenskou operaci. No nevyšlo to. Popravdě dotklo se ho to i jeho citů a napsal mi k tomu pár řádků. Není to bojový román, ale zajímavé počtení. Takže předávám níže...
Jezdím na Zakarpatskou Ukrajinu už sedm let. Se západní částí této rozlehlé země jsem se seznámil jako člen humanitární organizace. Po dvou letech jsem od spolku odešel, ale Zakarpatí mi už pod kůží zůstalo. Začal jsem proto hledat novou cestu, jak sem jezdit a zároveň ukázat její krásy dalším lidem. Díky několika známým se mi podařilo seznámit s lidmi, žijícími v Rachově a okolí, kteří mi nabídli pomoc a zázemí. A tak jsem dvakrát za rok začal vozit známé a kamarády do Karpat. Samozřejmě, párkrát jsem se u některých místních spálil, ale čase se mi z nich podařilo vyselektovat zdravé jádro, na které je vždy spoleh. A hlavně – vytvořilo se mezi námi přátelství. To přátelství po ukrajinsku vypadá trochu jinak než ta, na které jsme zvyklí u nás. No řekněte, kdo z vás by třeba posadil čtyřčlennou skupinu cizinců ke svému rodinnému štědrovečernímu stolu? Prostě, když vás mají rádi, tak jste pro ně opravdová rodina. K tomu si připočtěte, že nás, Čechy, mají rádi všeobecně. Staří lidé, se kterými jsem měl možnost hovořit, litují odtržení Zakarpatské Rusi od Československa a svorně tvrdí, že za Čechů bylo nejlíp. A i když se vás někdy snaží vzít na hůl, protože my jsme pro ně bohatí zápaďáci, nezlobíte se na ně. Teda aspoň ne moc…
1. Rachov a vzdálené kopečky
Ukrajina je země, která má spoustu problémů. Zcela určitě je řízena oligarchy, je prolezlá korupcí a ani ve větších obcích není kanalizace. Silnice jsou místy v děsivém stavu, i když tento stav se pomalu lepší. Mezi lidmi jsou zřetelné obrovské sociální rozdíly a jejich vkus při oblékání, nebo v architektuře rodinných domů nás donutí jen nevěřícně kroutit hlavou. Ale je to jejich země a většina obyvatel je na ni hrdá. Natolik, že neváhá a jde ji bránit se zbraní v ruce.
2. Klid před bouří
Teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem stvořil tyto řádky. Vyjel jsem na Zakarpatí v předvečer války. Cesta byla dlouho plánovaná a s naprostou upřímností říkám, že jsem věřil v politické řešení krize. V pondělí, úterý i středu jsem hovořil se svými známými. Od civilů po policisty. Všichni vyjadřovali své odhodlání jít bránit svou vlast, ale zároveň také věřili, že k žádné válce nedojde. Představa, že v roce 2022 někdo v Evropě zaútočí na jiný, svrchovaný stát, vypadala naprosto šíleně. 23. února večer jsme se sešel se svým kamarádem v Rachově. Zasedli jsme ke stolu v jeho skromném domku, pojedli domácí dobroty a zapili vychlazenou vodečkou. V poněkud obveseleném stavu jsem se kolem půlnoci dopotácel do postele a tvrdě usnul. Tvrdé však bylo i probuzení. Začala válka. Jen sto kilometrů od nás dopadly na Ivanofrankovské letiště rakety.
Jako bývalý voják jsem válku zblízka viděl v Afghánistánu. Válka je hnusná, odporná věc, ať se odehrává kdekoliv. Hlavně proto, že nejtvrději dopadá na obyčejné lidi, kteří se zabíjejí ve jménu těch, kteří si hoví někde v pohodlí a mrtví jsou pro ně jen abstraktní čísla. Ale Afghánistán je prostředí Středoevropanovi cizí. Krajinou, kulturou, mentalitou lidí. Samozřejmě, jen cynik by i tady občas někoho nepolitoval, třeba všudypřítomné ušmudlané děti. Když mi ale ti haranti rozbili kamenem zadní sklo auta, protože jsem jim nedal dolary, zatvrdil jsem své srdce a dělal, že jejich chudobu nevidím.
Ale tady, v zemi, kterou znám, mám ji rád, kde mám přátele a kde jsem – bez jakéhokoliv sentimentu – našel druhý domov, tady ve mě to probuzení do války vyvolalo nehezké pocity. Fakt nejsem měkkota, strach jsem neměl. Fronta byla daleko a já to měl na hranice dvě hodiny jízdy. V nejhorším jsem mohl někde nechat auto, vyhrnout si nohavice a přebrodit Tisu do Rumunska. Ale pozoroval jsem kamaráda, který zoufale hleděl na displej mobilu, jako by tomu všemu nemohl uvěřit. Na jeho děti, které měly v očích strach. Protože oni nikde nemají bezpečné zázemí, jako já. Mají tady své všechno. Domeček a krávu a louky kolem. Své kamarády a známé, své mrtvé na hřbitovech a prameny léčivé vody v lesích. A nechtějí to opouštět, stejně, jako by svůj domov nechtěl opustit nikdo z nás.
Když jsem pak jel dál a potkával další známé, strach z budoucnosti byl všude kolem. Nikdo neví, jak to všechno skončí, kdo z jejich příbuzných a známých bude zabitý a zda nebudou zabiti i oni sami. Nebo jestli nebudou muset naskládat všech, co uvezou, do auta a odjet kamsi pryč.
3. Fronty před bankomaty
Za těch pár dní jsem načichnul tou zvláštní atmosférou obav, nejistoty a smutku. Také vím, že se sem teď dlouho nepodívám. A těm, které mám rád, nemůžu nijak zásadně pomoci. Odjíždím do zatím ještě bezpečné části světa a je mi těch „obyčejných“ lidí, kteří tady zůstávají, nesmírně líto.
autor
Nutno dodat, že nakonec, když kolega opouštěl Rachov, jeho přátelé začali páskovat munici do špaginů a podobných starších zbraní a připravovali se na odchod do hor, aby to nepřítel neměl zadarmo.
